Kolikrát jste si už řekli: „Tohle bych měl říct nahlas…"

A pak jste to stejně neřekli.

Kolikrát jste se chtěli zvednout a odejít a přesto jste zůstali sedět.

Kolikrát jste chtěli říct, že se vás něco dotklo, ale místo toho jste se jen usmáli.

Kolikrát jste cítili, že by bylo fér říct svůj názor a místo toho jste raději změnili téma.

Ne proto, že byste nevěděli, co říct. Ale protože někde uvnitř zazněl tichý hlas:

Raději mlč.
Ať nevypadáš hloupě.
Ať nevznikne konflikt.
Ať si o tobě něco nemyslí.

A možná je za tím ještě něco jiného.

Možná máme někdy strach, že kdybychom byli opravdu sami sebou, mohli bychom objevit něco, co se nám na sobě nebude líbit. A tak raději zůstáváme na povrchu.

Právě tady někde začíná něco, čemu můžeme říkat syndrom Pandořiny skříňky.

Když mlčíme místo toho, abychom promluvili

Lenka sedí na poradě a poslouchá kolegu. Ví, že jeho návrh nebude fungovat. Dokonce má řešení. Několikrát se nadechne, že něco řekne. Pak ale zase mlčí.

V hlavě se ozve známý hlas: Raději nic neříkej. Ať to nevypadá, že děláš problémy.

Porada skončí. Nikdo nic neřeší. A Lenka odchází s pocitem, že zase nebyla sama sebou.

Takové situace zná mnoho lidí. Navenek se vlastně nic dramatického nestalo. Jenže uvnitř zůstalo něco neotevřeného. Malá osobní Pandořina skříňka.

Je to místo, kam odkládáme věci, na které se nechceme příliš dívat. Myšlenky, emoce nebo vlastnosti, které se nám do obrazu o sobě samých úplně nehodí. A právě proto si často vytváříme různé masky.

Masky, které nosíme

Na první pohled fungujeme dobře. Máme své role, své způsoby chování. V práci jsme profesionální, doma rozumní, mezi přáteli přizpůsobiví. Masky samy o sobě nejsou špatné. Jsou to strategie, které jsme si vytvořili, abychom obstáli ve světě.

Někdo nosí masku silného člověka, který nikdy nepochybuje. Jiný masku toho, kdo je vždy vstřícný a nekonfliktní. Další masku racionality, aby se nemusel příliš dotýkat vlastních emocí.

Tyto masky často vznikly velmi dávno. Možná jako způsob, jak zapadnout, získat uznání nebo zvládnout náročné situace. Postupně se však může stát, že maska přestane být nástrojem a začne se stávat identitou. Najednou už ani nevíme, kdo jsme bez ní.

Strach z vlastního nitra

Mnoho lidí se vyhýbá hlubšímu sebepoznání právě proto, že mají pocit, že by mohli objevit něco nepříjemného. Možná závist, možná zranitelnost, možná vztek nebo strach. A tak si raději udržují stabilní obraz o sobě samých, obraz, který je bezpečný a společensky přijatelný.

Jenže to, co zůstává skryté, často stejně ovlivňuje naše chování. Nepřijaté části osobnosti se totiž nevytratí. Spíše se objevují nepřímo, v konfliktech, v podráždění, v obranných reakcích nebo v situacích, kdy máme pocit, že jednáme jinak, než bychom chtěli.

Co se stane, když otevřeme skříňku

Paradoxní je, že právě otevření této „skříňky" často vede k opačnému výsledku, než se lidé obávají. Když na chvíli odložíme obraz, který o sobě udržujeme, a podíváme se dovnitř, zjistíme většinou dvě důležité věci. Za prvé, není to tak hrozné, jak jsme si představovali. A za druhé, to, co je pojmenované a přijaté, přestává mít nad námi takovou moc.

Přijetí totiž neznamená rezignaci. Neznamená, že se musíme smířit se vším, co v sobě najdeme. Znamená něco jiného. Nejprve uvidět pravdu o sobě. Poté ji přijmout jako součást reality. A teprve potom se svobodně rozhodnout, jak s ní naložíme.

Možná zjistíme, že máme tendenci být příliš kontrolující. Možná že máme strach z odmítnutí. Možná že se vyhýbáme konfliktům. To ale není konečný stav. Je to pouze výchozí bod pro vědomou změnu.

Cesta k autenticitě

Autenticita totiž nevzniká tím, že si vytvoříme lepší masku. Vzniká tím, že už ji nepotřebujeme. Člověk, který zná své slabé i silné stránky, nemusí nic předstírat. Není dokonalý, ale je skutečný. A právě tato opravdovost často vytváří největší důvěru v mezilidských vztazích.

Starý mýtus říká, že když byla Pandořina skříňka otevřena, unikla z ní všechna lidská trápení. Na jejím dně však zůstalo ještě něco.

Naděje.

Možná je to podobné i s naším nitrem. Ano, můžeme v něm objevit věci, které nejsou příjemné. Ale právě jejich přijetí bývá často začátkem svobody. Protože teprve když přestaneme utíkat sami před sebou, můžeme se skutečně rozhodnout, kým chceme být.

Možná tedy stojí za to se občas zastavit a zeptat se:

Jakou masku právě teď nosím a čeho se vlastně bojím, kdybych ji na chvíli odložil?