Vztahy, rozhovory i těžké chvíle mě znovu a znovu přivádějí k otázce: jaký je vlastně rozdíl mezi empatií a soucitem? Často se totiž zdá, že jde o totéž. Já ale vnímám, že ten rozdíl je zásadní.

Setkávám se s tím ve výcviku, kde studenti zkoušejí, co znamená být průvodcem v kontaktu. A právě tam vychází najevo, že jako průvodce nemohu cítit přesně to, co cítí druhý, ale mohu se do něj vcítit. Pokud by klient například plakal a terapeut plakal spolu s ním, role podpory se v tom ztrácí.

Jak prožívám empatii

Empatie pro mě znamená naladění se. Je to schopnost slyšet, vidět a porozumět tomu, co druhý prožívá. Nevnímám ji jako to, že bych cítila totéž, co on, ale spíš že se otevřu jeho světu, aniž bych v něm ztratila sama sebe.

Empatie vytváří prostor, kde může druhý vydechnout a být se svými emocemi, aniž by měl pocit, že na něj kladu vlastní reakce.

Jak vnímám soucit

Soucit vnímám jako přirozenou reakci – přání, aby se druhému ulevilo. Často nás ale zavede k tomu, že bolest druhého začneme prožívat jako vlastní. A tam už někdy cítím i bezmoc.

U lékařů nebo lidí v pomáhajících profesích právě tohle často vede k vyčerpání. Je to lidské, ale pokud se necháme vtáhnout příliš hluboko, začíná to brát sílu.

Dvě různé věty, dva různé dopady

Empatie: „Vidím, že je ti smutno, je to tak? Rozumím tomu a jsem tady s tebou."

Soucit: „To, co prožíváš, je opravdu těžké."

V první větě zůstávám oporou. V druhé už se spolu s druhým nořím do těžkosti. Vnímám, že pak zůstává bez potřebné pevné ruky, o kterou by se mohl opřít.

Proč pro mě empatie znamená zdravější cestu

Empatie mi dovoluje zůstat blízko a přitom si chránit vlastní hranice. Díky tomu dokážu druhého slyšet, aniž bych sama vyhořela.

Soucit je krásný, ale pokud se v něm utopím, přestávám být tím, kdo drží prostor. A to je přesně ta chvíle, kdy už nemůžu skutečně pomoci.

Jak si v praxi pomáhám

Připomínám si, že rozumět emocím druhého neznamená převzít je. Vědomě naslouchám a dávám prostor jemu, ne svým reakcím. Používám věty, které pojmenují realitu, ale nestahují mě do ní, třeba: „Vidím, že je ti těžko." A hlavně, učím se pečovat o sebe. Když mě něco pohltí, vědomě se zastavím a dopřeju si čas na regeneraci.

Na závěr: Pro mě osobně je empatie mostem k blízkosti a porozumění. Soucit je přirozený, ale když v něm zůstanu příliš dlouho, cítím, že ztrácím sílu. A proto se k tomu tématu vracím, ať už v práci s lékaři, studenty nebo klienty. Věřím, že empatie je náš dar. Dar, který nám dovoluje vidět druhého, aniž bychom ztratili sami sebe. A v tom je pro mě její skutečná magie✨.