Píšu to proto, že podobné situace nejsou výjimka. A dříve nebo později se stanou každému, kdo pracuje s lidmi, změnou nebo nastavováním zrcadla.

Na jedné přednášce se zvedli tři účastníci, otevřeně nesouhlasili a odešli ze sálu.

Dříve bych si z takové situace odnesla nepříjemný pocit a otázku, jestli jsem něco neudělala špatně. Dnes už vím, že to není ta správná otázka. Ne proto, že by na kvalitě sdělení nezáleželo, ale proto, že podobné situace často nevznikají kvůli tomu, jak něco řeknete. Vznikají kvůli tomu, čeho se tím dotknete.

Ve chvíli, kdy mluvíte o komunikaci, chování nebo způsobu práce, nesdělujete jen informace. Dotýkáte se toho, jak lidé sami sebe vnímají. A pokud to narazí na jejich vnitřní přesvědčení, že věci dělají dobře, může se objevit odpor. Někdy tichý, někdy otevřený, někdy až demonstrativní.

Nejde o to, že by obsah byl nutně špatně. Dochází ke střetu mezi tím, co říkáte, a tím, jak se druhý potřebuje vnímat. Mozek si to velmi rychle přeloží jako osobní útok, i když jím ve skutečnosti není. A v tu chvíli nastupuje obrana.

Dlouho jsem měla tendenci takové momenty uklidňovat. Ustupovat, vysvětlovat, hledat přesnější formulace, které by nikoho nezasáhly. Jenže časem jsem pochopila, že tohle není cesta. Ne proto, že by forma nebyla důležitá, ale proto, že odpor někdy nevzniká z formy. Vzniká z podstaty toho, o čem mluvíte.

Postupně jsem si začala všímat, že v každé skupině se opakují podobné reakce. Někdo sdělení odmítne a uzavře se mu. Někdo zůstane, ale drží si odstup. A někdo začne přemýšlet, co z toho může použít pro sebe. Dříve jsem se snažila oslovit všechny. Dnes vím, že to není možné, ale ani efektivní.

Změnila jsem proto přístup. Přestala jsem změkčovat sdělení jen proto, aby bylo pro všechny příjemné. Začala jsem jasně oddělovat obecné principy od jednotlivců a držet rámec i ve chvíli, kdy se objeví nesouhlas. A hlavně jsem přijala, že ne každý musí zůstat.

Odpor totiž není nutně signál, že děláte něco špatně. Často je to naopak indikátor toho, že se dotýkáte něčeho podstatného. Něčeho, co má reálný dopad.

Otázka proto nestojí tak, zda se odpor objeví. Ten se objeví téměř vždy, pokud mluvíte o věcech, které jdou do hloubky. Skutečná otázka zní, co s ním uděláte. Jestli vás vychýlí z role a oslabí vaše sdělení, nebo ho dokážete unést, udržet směr a pokračovat.

Právě v tom se láme rozdíl mezi tím, kdo jen mluví, a tím, kdo skutečně mění. A pokud se vám to někdy stane, možná to není chyba, možná právě v tu chvíli něco skutečně

měníte.“