Znáte ten pocit, když jedete na plachetnici a opravdu fouká? Loď se naklání, voda stříká přes bok, jedno lano povolujete, druhé přitahujete, hlídáte směr a snažíte se využít každý poryv. Pořád se něco děje. Musíte reagovat, rozhodovat se, vyvažovat a dávat pozor.

Je to náročné, ale zároveň na tom může být něco zvláštně příjemného. Víte, co máte dělat. Máte jasný úkol a poměrně rychle vidíte, jestli vaše reakce funguje. Loď jede, plachty táhnou a vy máte pocit, že jste přesně tam, kde máte být.

A pak vítr přestane.

Plachty povolí, loď se narovná a najednou je ticho. Nic akutního se neděje. Není potřeba rychle reagovat, nic zachraňovat ani někam spěchat. A právě tehdy může přijít zvláštní neklid.

Možná totiž někteří z nás neumějí být v bezvětří tak dobře, jak umějí být ve větru.

Když je příjemnější mít co řešit

Někteří z nás mají k výkonu zvláštní vztah. Když něco řešíme, rozhodujeme, organizujeme, napravujeme nebo držíme pohromadě, bývá nám v tom vlastně docela dobře. Ne nutně proto, že bychom měli rádi stres, ale protože přesně víme, co máme dělat. Je potřeba něco zařídit a my to zařídíme. Objeví se problém a hledáme řešení. Někdo potřebuje pomoc a my ji poskytneme.

Takové prostředí je pro člověka zvyklého na výkon přehledné. Má jasný směr, rychlou zpětnou vazbu a poměrně snadno v něm poznáme, jestli jsme byli užiteční. Není moc prostoru přemýšlet, zda děláme dost. Situace sama říká, co je potřeba.

Jenže když věci začnou fungovat, tým si poradí, projekt běží a nikdo po nás zrovna nic nechce, může místo úlevy přijít neklid. Jako bychom najednou nevěděli, co s prostorem, ve kterém není nic akutního k řešení.

A tak ho někdy začneme zaplňovat. Otevřeme téma, které ještě nemuselo přijít na řadu. Zkontrolujeme věc, která by možná fungovala i bez nás. Přidáme další úkol, protože mít co dělat je nám známější než chvíli nic neřešit.

Trochu jako bychom při bezvětří začali pobíhat po palubě a tahat za lana. Ne proto, že je to potřeba, ale protože stát chvíli v klidu může být překvapivě obtížné.

Klid se hůř měří

Výkon má jednu velkou výhodu. Je vidět.

Máme hotový úkol, vyřešený problém, uzavřenou schůzku nebo rozhodnutí, které se posunulo dál. Na konci dne se můžeme podívat zpátky a docela přesně říct, co jsme udělali.

Klid nic takového nenabízí.

Těžko si večer zapíšete na seznam hotových věcí, že vaším důležitým rozhodnutím bylo právě to, že jste do něčeho nezasáhli. Že jste nechali lidi, aby si poradili sami. Že jste neotevřeli další téma jen proto, že bylo chvíli ticho.

Přitom právě to může být někdy velmi dobré rozhodnutí.

Být zaměstnaný totiž ještě neznamená být potřebný. A být potřebný neznamená, že bez nás věci skutečně nemohou fungovat.

Když dobrý výsledek vypadá jako méně práce

Zajímavé je, že neklid může přijít právě ve chvíli, kdy se nám něco podařilo.

Když tým nefunguje, je potřeba často zasahovat. Když systém není nastavený, někdo musí věci hlídat. Když lidé nevědí, co mají dělat, chodí se ptát a čekají na rozhodnutí.

Když se ale věci podaří nastavit dobře, začne se dít něco jiného. Lidé se rozhodují sami, problémy se řeší bez našeho zásahu a některé věci pokračují, i když se na ně jeden den nepodíváme.

To by měla být dobrá zpráva.

Přesto se může objevit nepříjemný pocit. Když mě nikdo nepotřebuje každou chvíli, nejsem snad méně důležitý?

A právě tady je snadné znovu vstoupit do věcí, které už nás tolik nepotřebují. Převzít rozhodnutí, které mohl udělat někdo jiný. Zkontrolovat něco, co bylo dávno předáno. Přitáhnout si zpátky odpovědnost jen proto, že být tím, kdo všechno drží pohromadě, je známá role.

Jenže čím častěji do všeho vstupujeme, tím méně prostoru zbývá ostatním, aby si věci skutečně převzali. A nakonec může opravdu vzniknout systém, který se bez nás neobejde.

Možná ale ne proto, že bychom byli nepostradatelní.

Možná jsme jen ještě úplně nepustili lano z ruky.

Ne každé ticho znamená, že se nic neděje

Na plachetnici bezvětří neznamená, že cesta skončila. Jen se právě nedá pokračovat stejným způsobem jako před chvílí.

Můžete zkontrolovat kurz, opravit, co je potřeba, připravit loď na další vítr nebo si jednoduše odpočinout. Nic z toho nevypadá tak dramaticky jako chvíle, kdy loď letí po vodě a vy neustále pracujete s plachtami. Přesto i to patří k plavbě.

Možná podobně fungují období, kdy se v práci nebo v životě nic zásadního neděje.

Nemusíme okamžitě něco přidávat. Nemusíme hledat nový problém jen proto, že ten starý už zmizel. Nemusíme otevírat další projekt jen proto, že se najednou objevil volný prostor.

Možná právě v takové chvíli zjistíme, jestli dokážeme být spokojení i tehdy, když nejsme neustále potřeba.

Výkon není problém

Bylo by snadné udělat z toho další text o tom, že bychom měli méně pracovat, více odpočívat a přestat se honit za výkonem. Jenže o to nejde. Vítr je pro plachetnici důležitý. Díky němu se loď pohybuje.

Stejně tak je důležitý výkon. Díky němu vznikají výsledky, posouvají se projekty a zvládají složité situace.

Otázka tedy není, jestli máme být výkonní.

Možná je zajímavější ptát se, co se s námi děje ve chvíli, kdy výkon zrovna není potřeba. Jestli dokážeme přijmout, že někdy není co opravovat, zachraňovat ani urychlovat. Že dobře fungující věci mohou chvíli pokračovat i bez našeho zásahu.

A že menší potřeba naší přítomnosti nemusí znamenat menší hodnotu naší práce.Možná právě naopak.Možná jsme svou práci udělali dobře.

Dobrý námořník totiž nemusí neustále tahat za lana. Potřebuje vědět, kdy zabrat, kdy změnit směr a kdy naopak nechat loď chvíli být.

Ne proto, že by přestal plout.

Ale protože ví, že i bezvětří patří k cestě.